Sculpture Line Praha

Po dlouhých dvacet let se u italského jezera Lago di Como bez povšimnutí ukrýval výjimečný objekt. Dílo s názvem Acquae, které zhmotňuje představu světoznámého architekta Jana Kaplického o budoucnosti konzumace balené vody ve veřejných prostorech. Až do roku 2024 jej zhlédli pouze návštěvníci Triennale di Milano a 9. ročníku Biennale di Venezia v Benátkách. Poté se Acquae skryla před zraky veřejnosti. Chtěla tomu šťastná náhoda? Byl to nevyhnutelný osud. Po dvou dekádách odpočinku v zapomnění si ocelové kapky všiml během své návštěvy Milána proslulý britský architekt lord Norman Foster, kterého pojila s Janem Kaplickým nejen profese, ale i přátelství. Jeho objev začal psát novou, šťastnější kapitolu příběhu Acquae. Po jednáních s výrobcem instalace bylo rozhodnuto, že se objekt Jana Kaplického vrátí do České republiky. Velké poděkování patří Elišce Kaplický Fuchsové, zakladatelce Nadačního fondu Kaplicky Centre, která garantovala jeho bezpečný převoz do České republiky. Ten zajistila společnost Art Lines. Rekonstrukce díla se ujal sochař Lukáš Rais, který mu se svým týmem po 4 měsíce navracel původní lesk. Nyní před vámi opět stojí Acquae ve svém původním půvabu, coby odkaz českého vizionáře, který svojí tvorbou měnil pohled na podstatu moderní architektury. A i díky vám neupadne v zapomnění. Projekt je realizován s finanční podporou hlavního města Prahy.

Vnímáni prostoru | Mou prací, jakožto sochaře je práce s daným prostorem. Měním energii toho prostoru – ozvláštňuji ho, oživuji, proměňuji, někdy razantně, jindy jemně. Záleží na mém citu a pocitu.   Vynalézaní tvaru |  Má tvorba je vědomá i nevědomá hra s materiálem. Mnohokráte sebe sama překvapuji, co se přede mnou odehrává, takové malé zrození pod vlastníma rukama, bez bolesti, bez přemýšlení jakoby náhodou, zároveň má každý svůj kousek, jakýkoliv nejmenší dílek svoje přesné místo a nemohl by být jinde. Záleží tu jen na mém citu a pocitu.   Pocitovost, bezčasí |  Nechci nikomu předávat žádnou myšlenku, žádný příběh, žádnou aktuální problematiku. Nechci, aby má práce ve vás vyvolávala nějakou emoci. Myšlení je škatulkování, porovnávání, třídění, řešení, souzení vycházející ze zkušenosti, tedy z minulosti. Emoce jsou zahlcující, ochromující, chybí jim jemnost a také vychází z minulých, ať už vědomých či nevědomých zkušeností.    Úkol autora |  Mým úkolem je, abyste alespoň na zlomek vteřiny zapomněli na sebe sama a na čas. Nemyslete, nespekulujte, co tím dílem autor myslel, neřešte, nesuďte a neměřte. Jen vnímejte, ciťte a buďte, stanete se tak vnitřně tím dílem, tou sochou. Rozhosti se ve vás zvláštní ticho a klid. Záleží tak už jen na vašem citu a pocitu.     

Podle slovníku cizích slov znamená fragment neúplné umělecké dílo. Proč tedy vystavuji něco, co je neúplné a tedy pouze fragmentem? Protože definitivní podobu díla si může vytvořit divák sám podle své fantazie. A fantazie je nekonečná…

Tak jako například břitva už v názvu obsahuje skrytou vraždu, tak žebřík v sobě ukrývá snímání Krista z kříže. A snímat se dá ledacos. Třeba socha z podstavce…

Zkušenosti z práce se zpětnou vazbou a vhledy do jejího potenciálu jsou koncentrovány v projektu Primal Ritual. Název je odvozen od podobnosti mezi duševním stavem při vnímání zpětnovazebných struktur a pocity při sledování ohně a proměnlivých obrazců na povrchu žhavé hmoty. Lidský kruh kolem ohně a posvátný sestup do hlubin psyché skrze pozorování plamenů představuje jeden z prvotních lidských rituálů. Práce se zpětnou vazbou je zajímavá proto, že se nejedná o lidský výtvor, ale o výraz přirozených fyzikálních procesů, dalo by se říci o přírodní jev, který můžeme sledovat teprve nedlouho díky rozvoji audiovizuálních technologií. Přístroj Primal Ritual Environment Enhancer (PREE) otevírá organický proud sama sebe organizujících fraktálů citlivě reagující na vše v jeho interaktivním časoprostoru – na pohyby lidí, tvary objektů i světelné zdroje. Zároveň jej lze modifikovat pomocí speciálního ovládacího panelu. Dílo umožňuje skrze vlastní fyzické zapojení kultivovat živoucí světelné struktury, které asociují rozličné přírodní útvary jako stromy, houby, buňky, hvězdokupy, mraky, plameny, prameny vody atd. a nabízí tak zajímavý průnik pod povrch věcí, kde je vše se vším propojeno a nepatrná změna na jedné straně může vyvolat kaskádu událostí na straně druhé. PREE je určen k tomu, aby zprostředkoval lidem unikátní kontakt s říší fraktálů a přenesl jejich účinek do libovolného prostředí. Byla provedena řada vědeckých studií shodujících se v tom, že vnímání přirozených fraktálů působí na lidskou psychiku velmi pozitivně a je tedy vhodné zajistit jejich přítomnost ve frekventovaných městských prostředích, kde často chybí. Tato interaktivní realizace je přístupná veřejnosti v Kongresovém Centru Praha za vchodem číslo 5.

Není to loďka v pravém slova smyslu. Je a není. Každý, kdo ji uvidí ji tak ale označuje, takže asi je. Je to spíš takový elementární symbol člunu, i když využitím je to další kousek z mé dílny na téma autorská „Křesla pro město“. Já ten symbol chápu jako metaforu naší doby, jako plavidlo, na kterém se plavíme všichni společně. Podle osobního nastavení tu plavbu chápeme buď jako radost a vzájemnou přátelskou komunikaci nebo jako strach a boj. Já dýchám pro to první, a proto je tahle „lodička“ tak velká a barevná. Posaďte se na ni na chvíli s přáteli, nebo úplně cizími lidmi.

Především mě napadlo, že by tato organická forma spirály mohla být protikladem k silné, mohutné a chladné architektuře tohoto místa. Můžete do ní vstoupit a cítit úplně jiný prostor, protože spirála vás vtáhne dovnitř, pryč od betonu, kamene a skla, do jiného světa. Myslím, že spirála na tomto místě může poskytnout kontrastní bod mezi architekturou na jedné straně a stromy v parku na straně druhé. Všechny mé sochy mají organické a měkké formy, a protože jsou vždy umístěny do městského prostoru, jsou protipólem architektury. Podpořeno Česko-německým fondem budoucnosti.

"Matter Fores", obsah děr je také hmota a vrtání z boku to ukazuje jinou formou hmoty, možná je to součást nějakého rituálního objektu nebo se užívají k jinému neznámmému účelu.  

Podpořeno Česko-německým fondem budoucnosti

Socha Jahmal je reálným propojením neworského a českého světa k tématu transgerneru z roku 2018 a zároveň odlišností. Je matafórou komplikovaného nacházení vlastní identity, přijmutí sama sebe, přerodu a zároveň vnitřního boje, kdy se člověk nevejde do vlastního těla. Sešívání koženkou symbolizuje chirurgický proces.

Figura kráčejícího muže s rukou vysunutou vpřed je možná, jak název napovídá, místodržitel, ale také třeba bojovník, který spadl do Hostivaře z jiné planety. Složený je jako ze stavebnice a připomene sci-fi filmy. Je zhotovenýz kovových rámů, čímž sochař trochu mate své příznivce, protože jinak má rád přírodní dřevěné materiály.

Les. Nostalgie mizející divočiny. V řadě "zaparkované" měkké hmoty se drží horizontálních kmenů tak, jako se duše upíná na osu své existence. Zároveň si "na zádech" nesou své osobní příběhy.

Možná to nevíte, ale Jakub Flejšar je snowboardista a snowboardový trenér, a ti, jak je známo, se rádi pohybují a běhají a potom také odpočívají. A protože je Jakub také sochař, chce, aby jeho plastiky tuto zkušenost zviditelnily. Stylizovaně a vtipně.

Hlavním záměrem tohoto díla bylo propojení odpaliště s fairwayí na jedné z nových jamek. Jelikož se na této části hřiště nachází dvě jamky proti sobě, bylo potřeba vytvořit krytý průchod kolem jezera, který zajistí hráčům bezpečnost. Celkem 50 dřevěných rámů za sebou s pravidelnými rozestupy tvoří při průchodu tunelem iluzi nepropustných stěn. Při pohledu ze strany ovšem tunel téměř zcela mizí a z jeho stěn zbývají pouze tenké příčky.

Michal Trpák asi už ví, že nás, lidi, nahradí humanoidi. Nevíme sice, zda budou vypadat tak, jak si je sochař představuje, tedy jako způsobně pochodující úředníky, ale rozhodně, až si v budoucnu přijdouzahrát golf, by je sochařova představa mohla pobavit. Ale pozor! Možná nás autor svým dílem upozorňuje, jestli už jsme se humanoidy nestali!

Po golfovém hřišti byly rozesety kamenné šperky ‒ plastiky Pavla Opočenského, pro kterého kámen představuje výzvu, aby ho zprůhlednil a vylehčil, a vůbec s ním pracoval tak překvapivě, jak to jen toto tvrdé a věcné médium umožňuje.

Pamětníci si při pohledu na Chramostovo dílo Shark in the Gulf jistě vzpomenou na slavný Spielbergův film Čelisti, který svého času báječně děsil publikum. Žraločí ploutev brázdící zelený pažit je ovšem z betonu, je tedy stabilní a není životu nebezpečná.

Pro tvorbu Lukáše Raise je typické využití průmyslově vyrobených komponentů, zejména kovových rubek. Shluk trubek umístěný na hostivařském hřišti dokazuje správnost a účelnost této cesty. Můžeme jej číst stejně dobře jako estetický počin nebo jako jistou metaforu existence člověka v současné společnosti.

Už je to nějaký ten pátek, co se architektura zhlédla v uměleckých postupech, a naopak. Zejména se to týká proměny a hry fasád. Nedávno zesnulý sochař Jiří Beránek je toho zářným příkladem, vždyť sochařský obklad hlavní budovy hostivařského golfového areálu proslavil celosvětově nejen tuto architekturu a jejího architekta, ale také sochaře, který tento obal tak svébytně vymyslel.

Pád z roku 1967 je emblematickým dílem Stanislava Kolíbala, doyena českého výtvarného umění a v současnosti patrně mezinárodně nejznámějšího českého umělce. Dílo vznikalo v kulminaci svobodného vzepětí české společnosti a umění v průběhu stále více se uvolňujících „šedesátek“, ale jeho vyznění jako by už předznamenávalo to, co se za pouhý rok stane skutečností: pád ze svobody do více než dvacetileté normalizační poroby.

Dominantní plastika Davida Černého In Utero patří k jeho nejvýznamnějším dílům. Z nerezové oceli vytvořenou šestimetrovou sochu klečící těhotné ženy, která se drží za hlavu, může každý vnímat po svém, nabízíme však jednu z možných interpretací: In Utero vzniká náš život, je tedy ženino gesto povzdechem, či výrazem zoufalství nad tím, že se málo rozmnožujeme?

Jeden z nejrenomovanějších českých architektů Martin Rajniš rád překračuje hranice. Vytváří objekty, které se stávají svébytnými uměleckými díly s estetickou, sociální i užitkovou funkcí. Hostivařský Včelín svým historizujícím osmibokým tvarem i korouhvičkou odkazuje ke středověkým věžím. Samozřejmě je ale především domovem včelstva, které produkuje jedinečný golfový med.

Michal Trpák patří k výtvarníkům, pro něž je umění výzvou ke komunikaci i pobídkou k rozvíjení fantazie. Jeho desetinohý pruhovaný Mazlík se pase na pažitu jako přerostlý plyšák. Je sice z betonu a mramoru, ale i tak láká k pohlazení, ostatně autor k tomu přímo vybízí.

Socha, která utíká či ujíždí, se stává symbolem areálu, ve kterém je umístěna. Fragment bobu je přenesen do surrealistické roviny, kdy ho k cíli cesty nesou dva páry nohou.

Užitné keramické sofa organických tvarů vnáší do veřejného prostoru hravost a optimismus. Na rušné ulici plné shonu působí plastika jako ostrov pohody a dobré nálady; jako místo, kde můžete krátkým spočinutím „dobít baterky“.