Sculpture Line Dolní Břežany

V posledních letech se v mých pracích často objevuje téma stromu, který vnímám jako symbol, spojnici mezi nebem a zemí. Kořeny má stejně jako každá víra ukryty hluboko a pevně v zemi, avšak korunou se dotýká nebes. Je to základní archetyp v mnoha světových mytologiích, náboženských a filozofických tradicích. Spojuje v sobě všechny čtyři elementy i koloběh života. Při práci s tímto symbolem používám více tvarosloví a přístupů. V objektu TREE IN THE BOX, pro nějž byla velkou inspirací návštěva Schonbrunnu ve Vídni, se jedná o narušení a radikální zásah do dokonalého krásného přírodního tvaru, kdy lidé násilně upravují volnou přírodu ke svému obrazu a potlačují její základní podstatu.  Objekty URBANTREE I. a II. vznikly v roce 2017 jako volné pokračovaní velké realizace Strom poznání. Jedná se o idealizované, transformované koruny stromů, přírody, kterou si člověk ať vědomě či nevědomě zkrášluje ke svým představám a svým potřebám, často za cenu popíraní vlastního původního významu. Moment kdy lidský urbanismus již téměř zvítězil nad organickou hmotou. Mým cílem bylo vytvořit objekt v ideálním měřítku k lidské figuře. Ač prostorově velmi objemný objekt URBANTREE I. zabírá velký prostor, na první pohled působí spíše subtilně jakoby kresba v prostoru, zachycená v daném okamžiku. Jak se mění světelné podmínky, tak se i otáčí stín pod sochou a vytváří stále nové skici a obrazce v okolí. Je podstatné, jak působí socha jako celek, ale musí fungovat i z bezprostřední blízkosti, podstata umění a zvládnutého řemesla je v detailu. Největší úskalí bylo vymyslet, jak sochu takových rozměrů odlít, vyrobit, jak zrealizovat voskový model, jak udělat vtokovou soustavu, po jakých segmentech a na jakou teplotu v hliníkových odlitcích narušit krystalickou mřížku aby se dali ohýbat, svařovat k sobě, tvarovat, brousit a nakonec z nich vytvořit korunu stromu.  

Socha Velké žluté chobotnice vznikla zbůhdarma, pro radost z nesmyslu, pravděpodobnosti navzdory. Z přesvědčení, že velké žluté chobotnice existují. Už proto, že by existovat měly.

Při své práci se zamýšlím nad bytím, nad člověkem a jeho úlohou v tomto světě. Člověk, rádoby společenská bytost, zvyklá nebýt sama ? Jsme přeci osamoceni v našem bytí, sami v sobě a sami se sebou , osamoceni jsme se svým pohledem na svět, jeden optimista, druhý pesimista, stejní či podobní vzhledem, rozdílní názorem, ve fyzickém světě pospolu v tom vnitřním se však nepotkávající.....  

Umělecká díla mají svoje místo v zahradách a parcích od nepaměti. Mohou být nenápadným doplňkem, extravagantním šperkem, průvodcem, nebo mohou být ústředním motivem, hlavním důvodem, proč zahradní prostor vznikl.  Umělecké dílo a jeho umístění v zahradě může mít význam hluboce osobní, nebo může být výsledkem precizně promyšleného architektonického záměru. Díla Alexandry Koláčkové jsou na první pohled rozeznatelná, její rukopis je nezaměnitelný. A přesto, nebo právě proto, v zahradě rozbíhají vypravěčskou linku daného prostoru tolika různými směry …  Jsou ozdobou, prolézačkou, středobodem prostoru, překvapením vykukujícím z podrostu, lavičkou … A to je to, co já osobně na díle Alexandry opravdu cením.  Většina zahrad není jen pozorována, prostor je aktivně využíván – dotýkání, sezení, ležení, chození a válení je dovoleno, ba dokonce vítáno. A stejně tak je to i s plastikami Alexandry Koláčkové. Jejich oblé, jednoduché a přívětivé tvary a často nadživotní velikost k jejich zdolání přímo vybízejí. To je pro mě, jako zahradního architekta, obrovský bonus. Zahrada, a všechno co je v ní, by měla vybízet k návštěvě, kynout prstem k probádání a objevení. A v případě Alexandřiných plastik jde často nejen o řečnický obrat, ale o skutečnou ruku, nebo rovnou celé tělo, které vyzývají k posezení, poležení, opření … Cokoliv chcete a cokoliv vás napadne. A vaše děti, a návštěvu, a jejich děti.  Kateřina Pospíšilová, zahradní architektka

Nový pohled na městský mobiliář. Netradičně pojatá užitná plastika je inspirací pro architekty i zastupitele. Keramické křeslo nepůsobí fádním dojmem a není sériovým výrobkem. Díky oblým tvarům je hravé a originální a oprávněně přitahuje pozornost kolemjdoucích.

Sochu „Corpus Angelicus“, neboli „Tělo Anděla“, jsem vytvořil jako součást výstavy se stejným názvem, kterou jsem měl v roce 1997 na Pražském hradě. Anděl je pro mne stálé téma, tato záhadná bytost se vlastně objevuje ve všech náboženstvích, je to jakýsi pozitivní, ekumenický symbol a mne velmi láká se jej pokoušet ztvárňovat a dávat mu různé podoby a stále si jej přetransformovávat. Anděla asi ještě nikdo neviděl, ale můžeme třeba věřit, že v nějaké formě existuje, a to stále jitří moji představivost. Proto „Tělo Anděla“, plastika odlitá z robustní ocelolitiny, v kontrastu proti představě zcela nepoznané a neuchopitelné éterické bytosti. Jakási schránka, nebo ulita Anděla, i tak se to dá chápat. To ale ponechávám na divákovi. Líbí se mi, že v Břežanech bude instalována v blízkosti kláštera a velmi doufám, že přinese občanům radost a možná i důvod k zamyšlení.

Při práci se autor zaměřil na prostor a velikost objektu v prostoru. Zvolené měřítko Hyeny umožňuje divákovi vnímat objekt jako celek a zároveň při bližším pohledu je nucen začít vnímat jednotlivé segmenty a části sochy. Její otevřenost pak nabízí nahlédnutí do vnitřního prostoru objektu. Socha se snaží co nejpřesněji zachytit divokost hyen za pomocí kovu. Jedná se o přesun organické formy živé hyeny do geometrické formy sochy, při zvětšení proporcí zvířete. Z jednotlivých 2D dílů se postupně skládají složité struktury, které vytvářejí jednotlivé části těla zvířete. Výsledná socha pracuje s rozložením světla a stínu na plochy kovu a svými nuancemi dotváří celkový prostorový objem.